11. 4. 2024
Projekt Je smrt školou povinná? podporuje pedagogy, aby dokázali bezpečně provést děti obtížnými tématy. „Pomáháme jim najít odvahu pracovat s emocemi svými i emocemi dětí, odvahu sdílet zkušenosti, odvahu naslouchat, zůstat, neutéct ani nezavřít oči, ale být oporou. Odvahu nést společně těžkosti,“ vysvětluje jeho koordinátorka a specialistka vzdělávání vzdělávacího centra Cesty domů Vendula Bednářová.
Heslo programu Active Citizens Fund zní S odvahou. K čemu je podle vás v dnešní společnosti zapotřebí odvaha?
Za sebe mohu říct, že potřebuji odvahu žít s otevřenýma očima. Vnímat, co se děje ve společnosti v Čechách i ve světě, přemýšlet nad tím a nenechat se porazit událostmi naší doby. Neupadnout do beznaděje a letargie. Naopak. Hledat dobré příklady a snažit se žít, podle svých hodnot, jak nejpoctivěji dovedu. Jako jednotlivci čelíme v naší každodennosti malým výzvám. Potřebujeme třeba odvahu vyjádřit názor, i když to povede k náročné debatě. Odvahu jít do práce, kde to není vždycky lehké. Odvahu říct ne, když nemáme kapacitu pomoci a ano, když nám síly stačí. Jsou to drobnosti, ale každý tento střípek pomáhá, abychom si udrželi otevřenou svobodnou společnost. Abychom se cítili mezi sebou bezpečně, nebáli se budoucnosti a mohli rozvíjet naše talenty a sny.
Čím váš projekt přispívá k tomu, aby bylo v české společnosti více odvahy?
Náš projekt je zaměřený na vzdělávání pedagogů. Z průzkumu, který jsme nechali vypracovat, vyplývá, že většina českých učitelů se ve své praxi setká s úmrtím, buď v rodině žáka nebo na půdě školy. Učitelé si uvědomují, že je potřeba o smrti mluvit, ale neví, kudy do toho. Mají obavy, že nejsou kompetentní. Nikdo je o těžkých věcech mluvit neučil. Mají strach, že dětem mohou ublížit nebo že si na ně budou stěžovat rodiče. Náš projekt podporuje pedagogy, aby dokázali děti obtížnými tématy bezpečně provést. Pomáháme jim najít odvahu pracovat s emocemi svými i emocemi dětí, odvahu sdílet zkušenosti, odvahu naslouchat, zůstat, neutéct ani nezavřít oči, ale být oporou. Odvahu nést společně těžkosti.
Co vám osobně přináší spolupráce na tomto projektu?
Radost a naději. Protože vidím mnoho učitelů, kteří mají chuť a odhodlání dětem pomáhat nad rámec školních osnov. Nesnaží se jen naučit děti fakta, ale připravit je na život. A mají odvahu čelit přitom vlastním obavám, sdílet své zkušenosti, dobré i špatné a navzájem se od sebe učit.
Jak vnímáte roli občanského aktivismu v dnešní společnosti?
Podle mě by měl být občanský aktivismus přirozenou součástí našich životů. Žijeme ve svobodné demokratické společnosti a s tím je spojená odpovědnost. Každý z nás spoluutváří naši společnost. Podle svých schopností, životní zkušenosti a aktuálních sil. Učitelé, na které je zaměřený náš projekt, mají vliv na mladé lidi a mohou přispět, aby nastupující generace brala zájem o veřejné dění jako samozřejmost.
Jak se ve Vašem projektu odráží heslo S odvahou?
Pořádáme zážitkové semináře pro učitele. Zkusí si v nich naslouchání, sdílení i přemýšlení nad modelovou situací spojenou s úmrtím, např. ve škole nebo v rodině žáka. To nejsou jednoduchá témata. Proto si hodně vážím každého, kdo se odváží náš seminář absolvovat. Často od našich účastnic a účastníků slýcháme, že měli strach, že seminář bude smutný a náročný. Ale své obavy překonají, přijdou k nám a stráví s námi své volné odpoledne. A když odcházejí, jsou většinou plní energie a motivovaní. Prožijí, že jde o smrti mluvit, že takové povídání nemusí být nutně těžké a že někdy je i úlevné. Najdou odvahu téma konce života s žáky otevřít.
Proč potřebujeme v České republice aktivní občany, kteří se zajímají o veřejné dění?
Žijeme ve společenství, člověk není izolovaný ostrov. Zapojení občanů do správy věcí veřejných pomáhá vytvářet taková města a obce, kde se dobře žije lidem s různými potřebami. Aktivismus podporuje komunitní život, což zase pomáhá našemu vzájemnému poznávání a větší toleranci. Vzniká tak odolnější společnost, která nepodléhá tak snadno zastrašování, panice a nesedne na lep zdánlivě snadným řešením.
Jak Váš projekt přispěje k tomu, aby se nám v Česku žilo lépe?
Usilujeme o zlepšení informovanosti o tématu smrti a umírání. Jak říká Martina Špinková v knize Slon u tabule – pokud o smrti a své konečnosti nemluvíme, obrazně řečeno si pod sebou trochu „podřezáváme větev“. Neumíme se pak vzájemně utěšit, svěřit se s obavami a pochopitelným strachem. Potom nám nezbývá nic jiného, než být s velkým trápením uzavřeni sami a bez pomoci. Taková osamělost s nesnadnými otázkami je těžká i pro dospělé a zvlášť těžká je to pro děti a dospívající mládež. Jejich nejbližší okolí si myslí, že se jich umírání netýká, že takový problém nemusejí řešit, nebo dokonce že je před takovými hroznými tématy máme chránit. Ze zkušenosti ale víme, že je to spíše naopak. Dětem mohou umírat prarodiče, s nimiž jsou si někdy blíže než s rodiči (třeba v pubertě). Zemře jim kamarád nebo někdo blízký zemře kamarádovi a oni jsou často těmi jedinými, komu je ochoten se svěřit. I když to není tak časté jako dřív, umírají dětem i rodiče nebo sourozenci. V dětství i v dospívání je člověk velmi vnímavý a pro celý jeho další život může být rozhodující, jak si projde svým prvním střetem s konečností, smrtí, zármutkem a truchlením. Pokud to bude mít propovídáno včas, když se ještě „nic neděje“, může mu to později hodně pomoci.