Petr Globočník: Snažíme se lidi motivovat k aktivnímu občanství, protože nadávání u piva nic nevyřeší

Janov je součástí Litvínova, severočeského města, které leží v podhůří Krušných hor. Byť to zní malebně, jako ideální místo k životu, Janov v uplynulých letech získal pověst nevábného sídliště a zařadil se na seznam nechvalně známých sociálně vyloučených lokalit. Petr Globočník a spolek MY Litvínov se rozhodli vzít věci do vlastních rukou a začali posilovat a propojovat místní komunity. Nyní společně přetváří veřejný prostor a boří zažité nepravdivé stereotypy a mýty o beznadějné budoucnosti vyloučených lokalit. Jejich centrem se stala vila Libuše, vystavěná před více než 120 lety, kterou zachránili a vlastními silami zrekonstruovali. Vytrvat a nevzdat se. To jsou slova, která nejlépe vystihují janovskou komunitu. Tady je její příběh očima Petra Globočníka – příběh odvahy a nepostradatelnosti občanské společnosti. 

V Janově jsem vyrostl a bývalo to sídliště jako každé jiné – nikterak nevybočovalo a odpovídalo potřebám bývalého komunistického režimu, které vznikly v důsledku pokračující industrializace našeho kraje. Rozrostly se chemické závody a změnil se způsob těžby hnědého uhlí, což mělo fatální dopad na některé vesnice, proto bylo třeba všechny obyvatele a příchozí dělníky nově ubytovat. Několik let jsem byl na zkušené za hranicemi Litvínova, a když jsem se vrátil, svoje rodné město jsem poznal jen stěží. Vždy to přirovnávám k Hobitínu, z něhož se stal Mordor. Osobně mě to velmi zasáhlo. Vypozoroval jsem, že se úpadek netýká pouze sídliště, ale celého města. Mladí lidé ve velkém odcházeli, volnočasové vyžití zoufale scházelo a občanská společnost usnula na vavřínech. Proto jsme v roce 2014 založili spolu s kamarády spolek MY Litvínov.

Trnitá cesta

Původně jsme chtěli oživit chátrající komplex budov bývalé polikliniky, který patřil městu, s nímž jsme téměř rok vyjednávali a snažili se splnit všechny požadavky. Naší inspirací byla německá alternativní komunitní centra. Tento model jsme chtěli přenést k nám a vytvořit pro mladé lidi zázemí, kde by se mohli dále rozvíjet. Celá tahle anabáze skončila neúspěchem. Těsně před volbami město couvlo. Byl to pro nás velký kopanec, protože jsme tomu věnovali spoustu energie, která nakonec přišla vniveč.

„Aktivní občané jsou podle mého základním kamenem každé zdravé společnosti. Přál bych si naším příběhem někoho inspiroval k tomu, aby se stal aktivním ve svém okolí. Náš příběh je právě o tom, že nadávání u piva nic nevyřeší a ani nemůžeme čekat, že změnu k lepšímu za nás někdo zařídí. Proto je potřeba, aby lidé byli sami tvůrci lepších příběhů.“

Čas šel dál a my jsme se věnovali menším projektům ve veřejném prostoru. Opravili jsme knihobudku, podíleli jsme se na sousedských slavnostech, ale myšlenka, že budeme mít vlastní centrum, nás nikdy neopustila. Na obzoru se objevila další příležitost – nejstarší městská budova přímo v centru, kde dlouhou dobu chátrala. Nicméně s majitelem jsme se nedohodli na přijatelné ceně. S platem sociálního pracovníka jsem měl jen omezené možnosti. Městský komplex budov alespoň obnovil provoz a dnes je z něj opět zdravotnické zařízení. Hrazděnka v centru města takové štěstí neměla, už nedostala šanci posloužit místním občanům – skončila v demolici. 

Hlavně vytrvat

Sídliště Janov jsem vnímal jako problematický aspekt města. Proto jsem dal v komunálních volbách v roce 2018 slib, že pokud uspějeme, tak se tam vrátím a budu se aktivně podílet na řešení situace. Musím říct, že mi dalo velkou práci přesvědčit ostatní ze spolku MY Litvínov, že spolupráce s místní komunitou v Janově má smysl a budoucnost. Jeden člen nás nakonec natrvalo opustil. Po volebním úspěchu jsem se jal svůj slib plnit. Zjistil jsem, že už jen sehnat bydlení je obrovský problém. Na jedné straně nabízelo ubytování družstvo, které šířilo rasistickou rétoriku, na straně druhé pak byly byty nevyhovující po hygienické stránce a rozsáhlý obchod s chudobou.  

„Mezi naši cílovou skupinu patří i Romové. Ti musí projevovat odvahu každý den, jen tak mohou pořád znovu překonávat předsudky, které vůči nim většinová společnost projevuje. Velkou odvahu projevily například také dvě holky ze sídliště, které se přišly omluvit a vrátily nám schránku, kterou předtím použily jako tašku na třešně.“

Souhrou náhod se mi podařilo odkoupit historickou vilu Libuše. Jsem kluk z paneláku a technickému stavu budovy jsem vůbec nerozuměl. Ve skutečnosti to byla ruina se zápornou hodnotou a nás čekal zdánlivě nemožný úkol proměnit ji v obyvatelný prostor. Jediné, co tam v době prohlídky fungovalo, byla vodovodní přípojka. V den předání klíčů jsme ale zjistili, že někdo vyrval vodoměr a teče tam voda, kterou nakonec museli odpojit. Ze začátku jsme tam pobývali jen v omezeném režimu. Už v září to začínalo být nepříjemné, protože scházela okna a silně tam profukovalo. Nemohli jsme tam nechávat žádné věci, asi sedmkrát nás vykradli. Bylo to poměrně náročné období. Náš spolek měl na účtu tisícikorunu, všechno jsme hradili z rodinného rozpočtu, a samozřejmě se u nás vedly pře, kolik peněz na to padne. Zimu jsme přečkali, ale celou dobu jsem měl pocit, že mi ten barák padá na hlavu – obrazně i doslova. 

Zanedlouho přišel covid, který provoz Libuše dost omezil. Jakmile ale opadly restrikce, začaly k nám chodit hlavně děti, pak se přidali i dospělí. Celý dům najednou ožil. Zkraje jsme dostali menší příspěvky, díky kterým jsme si mohli pořídit třeba vybavení na zahradu. Následný grant z Nadace OSF v rámci programu Active Citizens Fund byl pro nás velkým milníkem. Nastal důležitý moment, kdy se parta nadšenců a dobrovolníků začala profesionalizovat. Najednou jsme se už nemuseli skládat z rodinného rozpočtu na věci jako tiskárna či vzdělávání, a mohli jsme se naší činnosti věnovat víc do hloubky. 

Věříme v občanskou participaci

Následovala druhá vlna covidu, která nám opět zhatila plány. Ale i tentokrát jsme si poradili. Pořádali jsme pravidelné sousedské brigády ve dvou lidech, a nakonec se nám podařilo zrekonstruovat a zútulnit celou jednu místnost pro společná setkávání. Zároveň se nám postupně navyšovaly úvazky, já osobně se našemu spolku a Libuši věnuji už naplno. Myslím, že jsme udělali dobře, když jsme nečekali na to, až získáme nějaké finance, a pracovali jsme s komunitou hned ze startu. Nezaměřili jsme se jen na místní, ale snažili jsme se přilákat i lidi zvenčí. Ukázali jsme jim, že nelichotivé zvěsti, které se o Janovu šíří, jsou mnohem horší než skutečnost. Tito lidé se dnes běžně setkávají, navazují kontakty a spolupráci – hrany komunity se postupně obrušují, byť jemně a pomalu. Zásadním rozdílem je, že nejsme sociální služba. Nejdřív se k nám chodili ptát na placenou práci a na to, jestli u nás něco zadarmo dostanou. Vysvětlili jsme jim, že nic nerozdáváme. Ale pokud chtějí, mohou přiložit ruku k dílu a vytvořit zázemí, které bude sloužit jejich aktuálním potřebám. A této myšlenky se držíme dodnes. 

Vila Libuše má tři podlaží, s komunitou jsme se domluvili, že ve sklepě bude nahrávací studio, na němž právě pracujeme. Přízemí slouží čistě veřejnosti. Momentálně je tam k dispozici posilovna, o níž si také rozhodli sami místní. První podlaží je poloveřejné, Užívám jej jednak já, a jednak lidé z uměleckého ateliéru a hráči fantasy her. Za prostory neplatí nájem, pouze symbolicky přispívají na energie. Zatím je to sto korun měsíčně. Jedinou podmínkou je, že nefungují pouze sami pro sebe, ale zapojují se do dění na sídlišti. Umělci nám třeba pomáhají s Ghetto festem, pravidelně lektorují hudební a streetartové workshopy. Fantasy herna bývá zase otevřená dětem. Výměnou jim poskytujeme prostor a klid k tomu, aby se mohli plně věnovat svým aktivitám. V druhém patře chystáme fotografický ateliér. K dispozici jej bude mít slečna, která pro nás na oplátku fotí, takže máme po ruce někoho, kdo nám pomáhá s naší prezentací. V dalších dvou místnostech přespávají hosté či lektoři našich akcí, kteří se nebojí provizorních spartánských podmínek. 

Město paradoxů

Janov se potýká se stejnými problémy jako ostatní vyloučené lokality – rasová diskriminace, nízká vzdělanost, dědičná chudoba, zkrátka začarovaný kruh. To, co se liší, je velikost lokality, a tím pádem násobek zmíněných problémů. Na to jsme hodně naráželi při budování komunity. Mysleli jsme si, že budeme schopni fungovat v rámci celého Janova. To tak ale není, protože jeho obyvatelé netvoří homogenní celek. Mezi jednotlivými skupinami jsou propastné finanční rozdíly, někteří jsou hluboko pod hranicí chudoby, jiní těsně na hranici. Pak jsou tady takoví, co v Janově uvízli, protože jejich byt je neprodejný. 

Janov je nejen sociálně, ale i geograficky vyloučenou lokalitou. Infrastruktura je v bídném stavu. Ať už cestujete kamkoliv bez auta, trvá to neskutečně dlouho. Občanská vybavenost tady téměř neexistuje. Na veřejném prostranství se neposadíte, protože chybí lavičky. Pokud si chcete zahrát fotbal na školním hřišti s umělým povrchem, musíte za to zaplatit. Velkým paradoxem jsou vybydlené paneláky s roztroušenou vlastnickou strukturou. Na jedné straně máte bytovou krizi, mladé rodiny, které nedosáhnou na vlastní bydlení, chybějící sociální byty, bez nichž města nemají žádnou páku k regulaci bytového trhu. Na druhé straně je několik stovek bytů, které zejí prázdnotou. 

Běh na dlouhou trať

Je třeba zdůraznit, že problémy rychleji vznikají, než se řeší. Pro mě je nejdůležitější to, že v Janově vykrystalizovala skupina, která je s Libuší provázaná a pravidelně se zapojuje do dění. Zároveň k nám přichází lidé, kteří o nás ještě před rokem neměli ani tušení. Velmi si vážím i našich sledujících na sociálních sítích, kterých taky není málo – vzhledem k tomu, že se z pohledu části majoritní společnosti věnujeme kontroverzním aktivitám, je to skvělé. Často se setkávám s lidmi, kteří jsou zaslepeni předsudky a útočí na naši spolupráci s romskou komunitou. O to více si cením podpory. 

„Odvahu potřebuje každý z nás. Odvaha vytváří hrdiny každodenního života a těch si cením nejvíc. Odvahy je třeba, má-li se naše společnost vyvíjet, měnit k lepšímu. Odvaha je třeba zejména tehdy, když se děje nějaká nepravost.“ 

Přestože je to náročné, fungujeme každý den včetně víkendů a snažíme se zvládat administrativu, na kterou nemáme žádný aparát, tak to neberu jako práci. Když jsem byl před lety v Německu, říkal jsem si, jak by bylo krásné, kdyby něco takového vzniklo i u nás. Dneska žiju svůj sen. Zjistil jsem, že nejsme sami a v Česku existuje síť iniciativ, s nimiž toho máme dost společného a můžeme se od sebe navzájem učit. Usilujeme hlavně o to, aby naši roli komunitních pracovníků převzali lidi z lokality a rostli dál. Kdybychom se jednoho dne rozhodli odjet na cestu kolem světa, tak by si leda někdo řekl: „Toho vousatého gadža už jsem dlouho neviděl.“ Ale Libuše by bez nás fungovala – to je naše vize, ke které spějeme. Ze začátku jsem si moc neuvědomoval, do čeho jdeme, teď už nám nezbývá nic jiného než s odvahou pokračovat dál.